Pamatujte si, že jsou jen 4 základní pudy k přežití člověka, které v sobě obsahují vše. Přežití v sobě nese tyto základní pudy: Sobectví a materialismus, Právo silnějšího a strach. To co cítíme, není láska, ale pojďme na to podle knihy Podnikatel Vs. Podvodník, která vám velmi dobře vysvětlí všechny aspekty lásky a milování.

Dovolili jsme si pro lepší výklad "lásky a milování" použít úryvek z knihy Podnikatel Vs. Podvodník, která se stala předlohou projektu "Chaos in my head"

Podnikatel Vs. Podvodník str. 114-126 (Autor: Petr Fabián)

   Já Vás varoval, že tato kniha bude pojata absolutně jinak než dosud vyšlé knihy s podobnou tématikou. Ale pojďme dál...

   Toto téma bude opětovně diskutované po celém Světě. Nikdo nebude schopen mi vyvrátit mé názory, které opírám o vlastní prožité zkušenosti, ani fakta, která dávají nejen logiku a smysluplnost převažující nad nepřesnými definicemi moderního lékařství oboru psychologie, kde se vše odráží na názoru druhých jen proto, že společenská šablona to tak říká. Zároveň do tohoto tématu spadá i další zjištění o člověku samém, ale to až níže, protože bych Vám nadělal takový informační guláš, že byste knihu určitě zavřeli.

   K celému tvrzení mě přivedla myšlenka na můj nynější vztah. Při prvním vztahu jsem řešil po rozchodu citovou krizi a v momentě, kdy mě opustila slečna, jsem nebyl schopen pochopit, proč se tak stalo. Jenže to mi bylo 16 let. Vztah trval asi 48 dnů a já se tak zamiloval, že jsem byl po rozchodu absolutně bezmocný a psychicky na dně. Když jsem o slečnu mého srdce přišel, tak přišla láska jiná a já zjistil, že jediný lék na citovou bolest, je láska nová. Takto jsem prošel třemi vztahy a se čtvrtou jsem dodnes, a to několik let. Ona je ve znamení Býka a já ve znamení Vodnáře. Když jsme studovali znamení, tak podle nich ani není reálné, že bychom měli být spolu. My přesto spolu jsme, takže jsem veškeré zvěrokruhy a znamení zamítl, byť definice Vodnáře je mi ušitá přímo na míru a znamení Býka na mou partnerku jakbysmet. Mé zjištění pramenilo z otázky, co to vlastně bylo za pocity při mé první lásce, když tuto nynější miluju ze všech nejvíc? Ale ten pocit, který jsem měl tenkrát, byl taktéž absolutně jiný, ale s odstupem času nejsem schopen onen stav přesně definovat, jen cítím, že byl jiný.

   Maličko odbočím, abyste věděli, proč o tom píšu. Člověk a jeho myšlenkové pochody jsou absolutně stejné jak v osobním životě, tak ve světě obchodu. Jeho řešení situací, názorová složka a povahové vlastnosti, to vše je absolutně identické s chováním na pracovišti, byť se na pracovišti řeší jiné záležitosti. Já tvrdím, že ten, kdo má funkční domácnost, je dobrý i v obchodě. Nakupujeme levně, platíme půjčky, inkasa a jiné platby. Máme doma rozdělené domácí povinnosti, učíme se s dětmi a staráme se o ně apod. To znamená, že doma je jakási finanční ředitelka, jakýsi obchodní ředitel, ředitel pro lidské zdroje, účetní, rozpočtář apod. Někdo obhospodařuje finance, za které se levně nakupuje, to znamená, že naší rodinnou rádoby firmu vedeme v plusovém a bonitním režimu, dále se organizují rodinné výlety, kde se na základě rozpočtu vyčlení peníze a dále i nakupují věci, jako je televize, nábytek, kola, hračky apod. V domácnosti se děti učí (to můžeš, toto nemůžeš apod.), je plná her a s postupem času i přenášením odpovědnosti, kdy můžeme poukázat na delegování pravomocí ve firmě (toto udělej, vysyp si koš, ukliď si pokoj apod.). Samozřejmě jsme schopni systém funkční domácnosti převést na funkční firmu, kde v 99% podnikatel řídí firmu přesně tak, jak je u něj domácnost nastavena a vedena a vše se opírá o obchodní společenskou šablonu. Zároveň je systém, jakým se řídí firma, absolutně shodný. Proto musím souhlasit s panem ministrem Babišem, že stát se jako firma dá řídit. Každý člověk má své místo, po rodinné krizi si toto místo automaticky vytvoří a pokud ne, tak partneři nemohou spolu být. Tady narážím na složku sobectví, o čemž si ještě povíme a detailněji rozebereme. Odbočil jsem z důvodu, abyste měli příkladový materiál pro tvrzení, že povaha člověka je stejná jak doma, tak na pracovišti, kde, jak předpokládám, nikoho z Vás ani nenapadlo přirovnávat rodinnou činnost k reálnému obchodu. Ale je tomu tak. Když jsou lidé marnotratní, tak neznají hodnotu peněz a takoví lidé jsou v obchodě neúspěšní, pokud nejde o filantropa, který má zajištěné neustálé generování příjmu. Člověk, který hraje na výherních automatech, určitě nemá stálou a dlouhodobou práci. To samé alkoholik, drogově závislý apod. Jenže pointa je absolutně někde jinde...

Lidské pudy II.

   Toto je hrozně důležité si uvědomovat, protože minimálně 95% lidí na celém světě na lásku věří. Věří v jakési nadpřirozeno, které je s budoucím partnerem spojí. Vše je samozřejmě vložené do dnešního systému společenské šablony. Láska a milování existují, ale absolutně jinak vznikají a v jiném pořadí, než doposud známe nebo si uvědomujeme. Není to ten zárodek vztahu, ten motor, ta vzájemná přitažlivost, ta síla sbližování, ale následek, který vyplynul z již nějakého funkčního vtahu uspokojující osobní potřeby a libida. Opět jsme u řízení lidí. Bohužel, i význam lásky byl implementací do systému společenské šablony vložen úmyslně špatně jen proto, aby se zastřel fakt, že se lidské emoce, pocity, tužby, problémy dají ovládat a upravovat a měnit. To je další klíč pro vyjednávání a manipulaci lidí, které podvodník ví a zná. Pokud budeme všichni přesvědčeni, že vtah dvou lidí je o lásce, pokud budeme vyhledávat na partnerovi jeho osobní přístup k nám, vše budeme porovnávat s již prožitými vztahy a za negativní přístup budeme považovat lásku (city), "ty mě nemiluješ," tak nikdy nemůžeme najít řešení ideálního vztahu, v němž musíme testovat a testovat nové a nové partnery. Jenže tento názor byl základem pro řízení lidí, kdy se všichni opírají o lásku, a nejen lásku k Bohu. Byť člověk, který není věřící, si onen pocit lásky z pohledu nadpřirozena spojí s láskou od boha, protože odmalička tuto variantu vnímá. Jakési nadpřirozeno, které musí přijít samo, jakási energie lásky. Nyní mě to nutí napsat, že křesťanství jako takové je taktéž nástrojem z minulosti na řízení lidí, jejich oddanosti apod., jedna z forem, ale to Vám nenapíšu. Já tuto pravdu neznám. Pravdou je, že podle historie a nastavení dnešního křesťanství bych se k tomu i přikláněl. Já, byť nejsem věřící, cítím, že existuje něco víc, ale k tomu musím dospět i já sám. Tato kniha je o faktech a jasně ověřitelných věcech. To, že mi něco zapadá do mozaiky, není bernou mincí, že tomu tak je. Režim demokracie je něco jiného, protože jsem se s tím osobně setkal a osobně jej mám odzkoušen z praxe, ale křesťanství se mi zatím velkým obloukem vyhýbá, byť mám na křesťanství svůj osobní názor. To ovšem neznamená, že tato kniha není určena pro věřící lid. Je určena všem, tedy i jim, protože i oni vytvářejí obchod a řeší partnerské vztahy.

   Jenom vsuvku k našim médiím, která postupně pochopila, že lidé nejenže mají špatnou stránku, ale z důvodů obav sledují krimi zprávy. Média tedy začala parazitovat na pudové vlastnosti člověka, a tím člověka demokratickým režimem podnítila, protože vše je založeno na základě přežití, což je složka, která nutí diváky sledovat možné nebezpečí, které jim hrozí. Ani si neuvědomují, že každodenním krmením negativ zhoršují mezilidské vztahy a tím podporují sílu režimu demokracie. Zároveň je vidět, jak systém demokracie pracuje. Nedodržuješ naše hodnoty, máme na tebe Policii. (Faktem je, že lidé zabíjejí, loupí, kradou a podvádějí. Sám s tím nesouhlasím, ale jen poukazuji na dobře funkční systém, který je zároveň nástrojem strachu určeným lidem. Není divu, že nejbohatší lidé světa vlastní média. Krimi zprávy jsou zažitý trend, a proto lidi berou zprávy jako součást zpravodajství médií. V roce 1989-1992 tomu tak nebylo, ale o tom se nepřemýšlí). Média jsou nástrojem na potlačení pozitivních pocitů k cizím spoluobčanům, třetím stranám a proto se vytváří obrovská občanská nedůvěra, která sebou nese spoustu negativních výsledků, například se v pozitivech každý raději stará sám o sebe než o druhé, o které se stará většinou v negativech.

   Jak jsem již psal, začal jsem přemýšlet o tom, co to bylo za pocity při mé první lásce, když tuto nynější partnerku miluju ze všech nejvíc? Ale to slovo miluji, píši jen kvůli Vám, protože zatím neznáte pravou podstatu vztahů ve znění mých myšlenkových toků, a ani já to tenkrát nevěděl.

   Rozeberme si, co se vlastně stalo, jiným úhlem pohledu. Díky tomuto zjištění Vám nejen automaticky zvednu sebevědomí, protože se naučíte jednoduchou formou chápat druhé lidi, komunikovat s nimi, a hlavně budete mít možnost si zajistit přesně to, co chcete, na co si ukážete, protože vše, co chceme je o lidech, spjato s lidmi a jimi i z podstatné části řízeno.

   Buďte nyní ke mně shovívaví a objektivní, chápejte všichni tyto poznatky z pozice mé osoby jakožto muže. U ženy to je podobné až na jiné hodnoty, ale ve výsledku jde o stejný závěr a pud. U nás u chlapů je tomu většinou následovně.

   První slečna byla pro mě chtíčem, což ve mně vyburcovala opět společenská šablona, díky spolužákům a kamarádům, kteří se na tato témata dosti často bavili a dokonce sebou občas přinášeli zajímavé časopisy. Líbila se mi a sexuálně mě přitahovala. V podstatě mi šlo o sexuální zkušenost. Ta druhá slečna se mi také líbila, a také mi šlo o sexuální zkušenost a navíc mi šlo o to, že se mi líbilo slečnino vystupování ve společnosti (názory slečny). Třetí slečna se mi také líbila a šlo mi taktéž o sexuální zkušenost, dále o její společenské vystupování, ale dále mi šlo o její přístup k životu, jako je pořádnost a uspořádání žebříčku hodnot, chování ke mně, úhel pohledu na společnou budoucnost atd. Ta čtvrtá, tak vše stejné jako u předchozích, ale i zde jsem požadoval něco navíc.

   Jednak jsem si odůvodnil, proč se moje pocitová složka s každou nově příchozí slečnou zvyšovala, protože splňovala moje větší a větší nároky. A také jsem si uvědomil, co za pocity to vlastně je. Zároveň se i pocitová složka onoho milování nastartovala později. U první to bylo po prvním prožitém sexu, u druhé až po čtvrtém, atd.

   Co z toho plyne? Sobeckost. Čím více jsem pronikal do tajů vztahů ke kořenům toho, co chci a co nechci, uvědomil jsem si, že tyto kořeny pramení od mých rodičů a jejich přístupů ke mně. S každou novou zkušeností a poznatkem jsem si podvědomě stanovil, toto chci, toto mi vyhovuje a toto nechci. Tím se moje nároky na další partnerský vztah zvyšovaly a zároveň se portfolio vhodných adeptek splňujících mé požadavky snižovalo. Do toho se hlavně počítají prožité zkušenosti z předchozích vztahů, protože jak jsem se již zmínil, každý člověk porovnává na základě prožitých situací to, co chce, co nechce apod. Abychom správně definovali naše počínání, tak pojďme krok po kroku, abyste všichni pochopili, co sobeckost znamená a jakou významnou složku v našem bytí zastává, o čemž i lidé, kteří stanovovali režimy, jako je demokracie, komunismus a jiné, moc dobře věděli, a proto tyto lidské nedostatky do systému implementovali jako účinný nástroj, s nímž my sami zacházíme. Velmi chytré, protože se rozvíjí samovolně, tím směrem, který je potřeba.

   Nejprve začněme od lesa, což zmírní ono uvědomování, jací my lidé opravdu jsme, a snáze pochopíte celou pointu.

   Když se řekne slovo láska, co to podle společenské šablony znamená? To že se dva lidé vzájemně přitahují a zamilují se do sebe?

   Co znamená podle společenské šablony, když se řekne, že se dva lidé milují? To, že jejich vztah je natolik harmonický, že jeden ctí druhého a existující negativa společně kladně vyřeší kompromisem akceptovaným oběma, a jeden bez druhého nemůže žít?

   Co znamená podle společenské šablony láska na první pohled? To, že mezi dvěma přeskočila při prvním setkání jiskra?

   Co znamená, podle společenské šablony, miluji město, ve kterém žiju? To, že mám rád uspořádání mého města, kde se mi vše líbí, včetně lidí, budov a parků, a to všechno je podtrhnuté osobními kladnými prožitky?

   Co podle společenské šablony znamená, když se řekne, miluju tuto sušenku? To, že chuť oné sušenky je směsicí chutí, které jsou dokonalé pro moje chuťové receptory a nemohu se této chuti nabažit a že samotná chuť ve mě vyvolává pocity blahodárnosti?

   Co podle společenské šablony znamená, když se řekne, miluji tvoji vůni? Znamená to, že něčí vůně na nás působí jako afrodisiakum, a že samotná vůně je nám tak velmi příjemná, že nejen působí na naše čichové vjemy velmi příjemně, ale i pozměňuje a dotváří atmosféru?

   Co podle společenské šablony znamená, když se řekne, miluji své dítě? Myslí se tím, že matka své dítě má raději, než sama sebe, a láska k dítěti je silnější, než její vlastní život?

   Bohužel..., musím Vás zklamat. Toto je naše podvědomé vnímání podle společenské šablony, které používáme v argumentech a bereme jako nezvratný fakt, ale samotný fakt citu lásky je absolutně jinde o čemž nepřemýšlíme, protože díky této zaběhlé mystifikaci, o které jsme přesvědčeni, že je konečným výkladem citu lásky (jakýmsi nadpřirozenem, nebo pocitem vyvstalým nad naše chápání), jsme nedostali žádný jiný podnět (impuls) na přemýšlení, že se celá věc tvoří jinak. Netvrdím, že láska jako cit není a neexistuje, jen tvrdím, že onen cit lásky jsme schopni ovládat tím, že si jej vypracujeme sami. Zatím to většina lidí řeší tak, že vše spojené se vztahy přiřazuje působením lásky. Nyní se mnou můžete nesouhlasit a argumentovat, jak chcete, ale pravdu mám já, a rozbourám absolutně všechny teorie o lásce, milování v té podobě, jakou udává společenská šablona. Jedná se o sebeklam, který je natolik vžitý a zažraný ve společenské šabloně, že nikoho ani nenapadne hlavní podstata člověka, jíž jsou pudy. Jak je takový člověk schopen v obchodě komunikovat a řídit lidi, když má sice naučené teorie koučování, ale pravou podstatu nezná, protože nezná ten správný vzorec, nebo klíč chcete-li?

   Ano, ve výsledku existuje vypěstovaný cit, kterému můžeme říkat, že je to láska, nebo milování (citem je myšleno pouto, přitažlivost, chtíč), ale pokud budeme brát, že lidský chtíč je druh sobeckosti, tedy nám vlastní pud, tak onen cit nevyšel z kladu, jak je společenskou šablonou myšleno, ale ze záporu, který ve všeobecné společenské šabloně je nastaven jako klad.

   Láska podle společenské šablony je stav, který je na absolutním počátku, tedy vzniká ze vzájemné přitažlivosti, ale zjistil jsem, že tomu tak není. Je to bohužel pravda. Některým vezmu jejich iluzi, ale vyměním ji za pravdu a velmi účinný a přesný nástroj, nebo chcete-li, vzorec, na řešení všech mezilidských vtahů ve všech směrech. Jak osobních, tak obchodních, přátelských apod. Ale vezměte si ty možnosti, když budete přesně vědět, jak reagovat, jak si počínat, co můžete očekávat. Společenská šablona nám připravila i jiné kousky, ale tento kousek je dost závažný, protože v lásku věří skoro všichni a ti co nevěří, tak jen proto, že jejich představa o lásce je velmi specifická. Ale abychom zárodky partnerských vztahů považovali za cit lásky, kdy se lidé rozchází jen proto, že si řeknou "...už tě nemiluju..." a žena přemýšlí co udělat, aby ji muž neopouštěl, aby ji opět začal milovat, tak to je špatně. Tak jako mocnáři zneužívají režim k řízení lidí a lidé ani nechápou pravou podstatu bytí, mají podle společenské šablony ve vlastní mysli uložené informace, které jsou omezené a zkreslené, tak stejným (způsobem někdo (byť lze připustit, že neúmyslně) kdysi vydělal pěkný balík peněz a započal pěkný byznys se spoustou tradic, jako je Valentýn apod., což se postupně rozvíjelo v celosvětovém měřítku. Lidské pudy nejdou nahradit ničím, ani pěkně vymyšlenou historkou. Bohužel, lidé chtějí slyšet spoustu věcí a láska patří do kladu a do potřeb, které k životu patří. Netvrdím, že neexistuje citové pouto, které když pojmenujeme láska nebo milování, tak s tím naprosto souhlasím. Ale definice prvotních okamžiků, například lásky na první pohled, je lidský omyl ovlivněný společenskou šablonou. To ovšem neznamená, že jakási energie vzájemné přitažlivosti tam není.

   Výše zmíněný cit lásky nebo milování je podmíněn negativy. Něčím hrozným, kterému my lidé říkáme podle společenské šablony sobeckost a materialismus. Toto jsou dva nejzákladnější faktory pro vytvoření lásky a milování. Bez těchto dvou lidských špatných vlastností (špatné vlastnosti jen proto, že společenská šablona sobectví a materialismus řadí do negativ. V našem případě se jedná o klad, který stojí u každého člověka v žebříčku hodnot jinde.) sobeckost a materialismus nemůže láska ani milování vzniknout. Nyní si pojďme o těchto negativech povědět více a sami přitom pochopíte, jak jsme všichni byli ovlivněni jen proto, aby se potlačila schopnost umět řídit jiné.

   Nejprve musíme rozdělit sobeckost na dvě základní skupiny. První skupinou je čistě společenská šablona, kde je sobeckost vnímána pouze v negativním slova smyslu, což znamená vždy vyjádření společenského veřejného mínění, protože za sobce označujeme každého, kdo se tak vůči ostatním chová: nerozdavačně, egoisticky, egocentricky, tedy sobecky, nerad dává a více bere, nerad se dělí a podobně. Druhou skupinou jsou pudy člověka, které dělíme a porovnáváme opět podle společenské šablony veřejného mínění na dobré a špatné, tedy kladné a záporné.

   Nyní se vraťme z lesa ven, na počátek, kde jsem Vám definoval mé zjištění o slečnách, které byly z části mým životem, a řekněme si, co se skrývalo pod mými nároky na jednotlivé slečny.

   Absolutně v 90% jde o to, aby se nám náš protějšek líbil. My ho neznáme, vidíme ho poprvé, takže mé osobě se musí líbit. Otázkou zůstává, zda se líbím i já svému protějšku. Protože se mi můj protějšek líbí a já se líbím i svému protějšku, tak situace je nakloněna k bližšímu seznámení, (což si dovoluji odůvodňovat tím, že na ulici se mi líbí spousta žen, kterým se mohu také líbit, ale díky špatnému prostředí a vzájemné ostýchavosti započít komunikaci s každým na ulici, aby se vyselektovaly vzájemné pocity a sympatie, tak raději zůstaňme u příkladu, kde tato situace již nastala), následují prvotní verbální kontakty, které protějšku napoví, "Jo to se mi líbí," nebo prozradí, "To je ale blbec." Dříve či později, (vždy podle náročnějších představ protějšku o dvoření), následují sexuální zkušenosti, které jsou bohužel tou nejdůležitější složkou (v dnešní době) pro následný vztah. Musí se mi líbit tělo mého partnera (přitahovat), musí mě sexuálně uspokojit, musí mi vyhovovat chování a celkový přístup. Musí mě vzrušovat a dát pocit, že můj protějšek má v sobě něco, co já nemám, něco, co chci, protože se mi to líbí a jsem přesvědčen, že právě toto mi může dát pouze on. Ve vztahu existují i prvky, které se mi nelíbí, ale nejsou tak zásadní, nebo jsou pro mě natolik běžnou zažitou skutečností, kterou udává i společenská šablona. Například zvednuté prkýnko, ponechané věci tam, kde se to momentálně hodí, nikoli tam kam patří, určité reakce, nebo nějaký ten osobní výlev apod. Od toho je jakási partnerská strategie, která je schopna přehlížet skutečnosti, které mi vadí, nebo v průběhu vztahu vyvstaly a začaly mi vadit, ale nemají takovou negativní váhu, aby převyšovaly klady, které mě dokonale a momentálně uspokojují. Ovšem pokud se nejedná o tak závažné skutečnosti, které by byly podmíněny složkou strachu. Ale k tomuto tématu se ještě dostaneme.

   Celá koncepce vztahů je vždy nastavena na moji osobnost. Mně se musí protějšek líbit. Mně musí vyhovovat podle mých představ. Mně musí sexuálně uspokojovat a vyhovovat, mně, mně, mně. Nebo vy byste byli s člověkem, který se Vám nelíbí a nevyhovuje Vám? Buďte k sobě objektivní, byť výjimka potvrzuje pravidlo. Pokud se mi někdo nelíbí, tak se s ním ani nezačnu bavit, protože sympatický mi není a vytváří u mě antipatie. Ale některé páry jsou spolu díky jiným okolnostem seznámení, tedy díky vlastnostem, které převyšují vzhled a zároveň uspokojují osobní libido, což je kreativní složka, intelektuální složka, finanční složka apod. To znamená, že můj protějšek musí uspokojovat moje vlastní libido, v němž každý má vytříbený vkus. Spousta párů vyhledává vedlejší intimní vztah, a to z důvodu, že jejich protějšek neuspokojuje jejich libido. Například, je dobře situovaná rodina, kde oba společně chtějí žít ve společné domácnosti, ale muž je sexuálně neuspokojen, protože protějšek nepraktikuje felaci. (Felace = orální sex). On ale svůj protějšek nikdy neopustí, a to z důvodu, že se jen málokdy stane, že by onen protějšek, který navštěvuje občasně, převýšil uspokojovací potřeby od vlastní manželky, která vede dobře domácnost (vaří, a dobře vaří, uklízí, pere, žehlí, je krásná, je v dobré společnosti lidí, její názory jsou pro mě příjemné, dům, ve kterém žiju, je mým životem, moje děti jsou fajn, společně nám je fajn apod.), jen chce, aby byl uspokojen v té konkrétní věci, proto přijme milenecký poměr, nebo si vytvoří alternativní podmínky pro vlastní spokojenost. Ano, může se stát, že potká ženu, která svým chováním jeho nároky na ženu trumfne, pak k rozvratu rodiny dojde vždy. Motivů je kvantita, do těch se nepouštějme, ale pojďme dál. Člověk má tendenci veškeré nové zkušenosti a prožitky ukládat po několikátém opakování nebo setkání do podvědomí, což znamená, že se s tímto stavem nebo situací plně ztotožnil a přijal ji za sobě vlastní. (O podvědomí jsme si již řekli, ale použijeme podvědomí jako jiný, další nástroj, o kterém si povíme níže). To je stejné jako u společenské šablony. (Zároveň to znamená, že pokud člověk s něčím nesouhlasí a je nucen to činit, tak po určité době bude onen nesouhlas konkrétní osobou přehodnocen na souhlas, byť mentální složka si bude vždy uvědomovat nesouhlas, ale o tom až ve fázích. Jen pro upřesnění myšlenky: "Každý člověk je tím, čím si řekne, že bude, a není tím, kým chceme, aby byl." "Každý člověk je tím, kým chceme, aby byl, a není tím, čím by chtěl být."). (Opětovně výjimka potvrzuje pravidlo u flegmaticky smýšlející lidí, kterým je absolutně lhostejná jakákoliv změna, ale ne tak docela, protože i oni se do stavu flegmatika dostali díky zkušenostem z vlastních prožitků, protože je tento flegmatický stav absolutně uspokojuje, tedy vyhovuje jim. Můžeme o flegmatických lidech říkat, že ztratili smysl života, motivaci, které pramení z nedostatku informací, jež by jim pomohly z této situace ven).

   V momentě, kdy by měl člověk o vlastní nástroj, který uspokojuje jeho vlastní libido (potřeby) přijít, tak k celé situaci přistupuje materialisticky. Například při rozchodu kvůli jiné ženě. "To je můj chlap, proč by jiná ženská měla mít to, co je moje," "Já už to mít nebudu? Co mám dělat, jak já bez toho budu žít?" Celé vše dotváří i fantazie, nebo představy chcete-li, které automaticky evokují materialistický pocit, který známe pod pojmem žárlení, jež osobně nazývám jednoduchá forma žárlení. Žárlením se u lidí, kteří jsou na uspokojování vlastního libida natolik závislí, nebo zvyklí, chcete-li, vytvořil stav materialistického vlastnění oněch potřeb, které na základě dlouhodobosti uvízly v podvědomí. Když si člověk uvědomí vybudované provázanosti končícího vztahu, podvědomě cítí, že přichází o celý životní styl (přijímaný stereotyp = naučený, nebo vytvořený způsob života, každodenní rutina, své vlastní místo apod.). Nemusí se vždy jednat o rozchod. Ve většině případů rozchody partnerů způsobují stereotypní stavy, které způsobily zevšednění uspokojovaných potřeb u obou partnerů. To znamená, že v případě, kdy partnery uspokojovaly stejné činnosti, nebo věci, tak v případě zevšednění již pociťují, že již přístup k sobě samým upadá a začínají se zaměřovat na materialismus, vyžadují ony potřeby, a na místo potřeb vidí jiná negativa, která dříve byla přijímána a teď jsou motivem k rozchodu. (Přitom by stačilo se zaměřit na vyhledání jiné uspokojované potřeby). Nemusí se vždy jednat o rozchod, ale o tragické úmrtí v rodině a spoustu podobných situací. Při vysvětlení definice partnerského vztahu se dostáváme do stádia pocitů, které se na základě blaženosti, uspokojení osobních potřeb a libida začalo prostřednictvím společenské šablony říkat láska nebo milování ve smyslu pocitového vjemu. Nicméně, tento slovní obrat v reálném světě lidské emoce neexistuje. Celou záležitost neustále konfrontuji s lidmi a dospívám k závěru, že člověk pod záštitou lásky není schopen si v negativní situaci pomoci, protože láska se nedá naučit, a když někdo někomu řekne, už tě nemiluju, tak vlastně používá naučené fráze, dané společenskou šablonou, které ani neexistují.

   Avšak, když si uvědomíme, že láska a milování v tomto procesu jako takové nejsou a jedná se pouze o uspokojování osobních potřeb a vlastního libida, tak najednou vyvstane toliko možností a toliko řešení, které jste nebyli schopni dříve využít, protože Vám společenská šablona zatemnila mozek. Vědomí, že tento prvotní pocit v reálu neexistuje, zajistí nejen zlepšení funkčních partnerských vztahů, protože budete schopni ihned najít řešení a nebudete hledat řešení v citových složkách, ale budete mít i nepřeberné možnosti ve výběru partnera. Pokud si stále myslíte, že láska a milování existuje, tak nejste vůči sobě objektivní a nalháváte si.

   Onen pocit lásky existuje a vzniká asi takto: když se mi partner líbí a uspokojuje mé potřeby, tak jsem uspokojen, nebo uspokojena. Při delším trvání takového vztahu se prohlubuje můj chtíč a mám tendenci porovnávat, (což je zajímavá vlastnost každého člověka, o čemž si také povíme a využijeme pro náš záměr), zaznamenávám přitom nejen přístup partnera, ale i frekvenci všech nástrojů k uspokojování svých potřeb. V případě, že tyto nástroje oboustranně fungují, tak se vytváří pouto jakési závislosti a zároveň materialismu (vlastnit to, prožívat to...), kterému bychom láska nebo milování mohli říkat. (Šťastný a spokojený člověk je hodný a milí, přehlížející negativa. Člověk nešťastný a nespokojený je mrzutý a zlý, žijící negativy).

   Pokud tyto nástroje pro uspokojování budou ve mně vzbuzovat pocit, že už to není tak jako dřív, tak nemusí být chyba na straně partnera, ale ve Vás samotných, protože jste se tolik nabažili oněch uspokojení, že Vám zevšedněla, a tím jste je vložili do podvědomí, kde vyvstává tendence porovnávání, případně hledání chyb. Prostě si začnete všímat jiných věcí, které v tom vztahu byly vždy přítomny, ale protože jste byli zaujati jiným směrem, který se změnil Vašim nabažením, tak vidíte problém, o kterém jste byli přesvědčeni, že neexistoval. Jenže on tam byl, ale dříve jste to přehlíželi ukojením vlastního libida. Je to posunutí žebříčku hodnot o stupínek výše, kdy vyžadujete více a více, ale nevíte o tom (neuvědomujete si to). Tento faktor je stejný, jako dobrá a špatná nálada. Dám Vám takový bonus do života.

   Určitě jste každý měl den blbec, ale také jste určitě každý měl perfektní den. Pozitiva a negativa. Když má člověk dobrý den, tak jeho mozek přehlíží negativa. Ona tam stále jsou, ale Váš mozek jakoby je ignoroval. Když cestou do práce zastavíte na červené, tak si pískáte, nebo zpíváte, třeba i telefonujete, a tento jev ignorujete. Jenže když máte den blbec, tak jedno zastavení na červenou ihned přiřknete dnu blbec. Avšak, to je pouze Vaše vnitřní fikce, kdy si všímáte negativ, a při perfektním dni je Vám to jedno. Vědomí, že mám den blbec, automaticky vyvolává roztržitost, nesoustředěnost apod. Stačí si všimnout jedné jediné pozitivní věci, o které sami řeknete (procítíte), že je pro Vás v negativním dnu pozitivní, a je po problému, zase máte den perfektní. A čím více kladů si budete všímat, tím vše půjde jako na drátkách, protože se koncentrujete... atd. Ale zpět k tématu. Toto je takový bonus, věrným čtenářům, kteří knihu dočetli až sem.

   Jedna žena mi řekla, že se ohledně lásky a milování pletu, že láska v té prapůvodní podobě existuje, i když připustila, že u jejího partnera (který ji vyhovoval a vyhovuje) v onom zárodku tento cit nejspíše nebyl a ani být u nikoho nemůže i když si to myslela. Argumentovala jednou z nejmocnějších zbraní na Světě, kterým jsou děti. Řekla mi, že její cit lásky je od počátku narození jejího dítěte více než zřejmý a proto se mýlím. Vlastní dítě milovala ještě před narozením a nic a nikdo ji nepřesvědčí, že tomu je jinak.

   Já jí vysvětlil, že člověk opravdu miluje své dítě, ale ve své podstatě, nemůže milovat ani vlastní dítě, protože člověk jako sobec a materialista si podvědomě uvědomuje skutečnost, že dítě je část jeho, část jeho bytí a samotná existence dítěte naplňuje absolutně celou podstatu uspokojování osobního libida a potřeb každé matky (tedy skoro každé matky). Dítě je můj majetek, je jako kousek mě samotného, a ať dítě provede cokoliv, tak mu bude vždy odpuštěno, což se o cizích lidech říci nedá. Na základě většího vnitřního uspokojení vzniká obava, aby člověk o to své vlastní dítě nepřišel, protože v každé situaci, která podle společenské normy, naučené školní a životní šablony předpokládá jakoukoli újmu, jakékoli narušení zdraví, nebo dokonce ohrožující život dítěte, ihned začne pracovat materialistický pud, kterému říkám pokročilá forma žárlení, při které pouhá myšlenka na jakékoli nebezpečí dítěte u matky vyvolává reakci ochránce, a to z jediného důvodu. Dítě matku uspokojuje a naplňuje prioritně ve všech potřebách, které mohou mezi matkou a dítětem vyvstat, které jsou postaveny na samých kladech. Mezi těmito potřebami vyvstaly i nové potřeby, které vznikly a upevnily se dnem narození dítěte, mezi které patří: potřeba starat se, potřeba pečování, potřeba hýčkat, potřeba hrát si, potřeba učit, potřeba zodpovědnosti a přemáhání, potřeba těšit se ze situací, jako jsou: první krůčky, slova apod. Tyto potřeby se vypěstovaly prostřednictvím společenské šablony, které matka nabyla postupně od svého mládí. To znamená, že v případě jakýchkoliv negativ by pro matku všechny tyto potřeby, které matku uspokojují, podvědomě byly nepředstavitelné a ničím nenahraditelné, a když nastanou, jsou matky schopny si sáhnout i na život. V ten moment, kdy matku dítě bude uspokojovat v předem očekávaných a nově vyvstalých věcech, vytvoří se závislost, cit, nebo pouto, chcete-li, kterému říkáme mateřská láska, případně milování. Ve své podstatě jde jen o pocitovou složku vyvstalou na základě vlastního uspokojení a materiálního vlastnictví, přičemž jiné vědy hovoří o kladné a silné energii lásky, která by měla otevírat námi běžně nevyužívané sektory mozku.

   Ne každá žena má díky společenské šabloně, sociální vrstvě a působením lidí, kde vyrůstala a byla mediálně učena, tyto potřeby vypěstované, a proto dopadá situace v lepších případech tak, že je dítě odloženo v boxech pro děti (BabyBox).

   Může však nastat i situace, kdy dítě matku osobními potřebami naplňuje a postupně tento stav upadá. Pokud však dítě přestane naplňovat libido a potřeby matky nebo otce, a to svým chováním, které je neakceptovatelné rodiči, tedy dítě neakceptuje výchovné a naučné metody rodičů a může docházet i k fyzickým trestům, tak se celé původní myšlení rodičů převede do jiné společenské šablony, která vyvolá společenskou pohrůžku strachem. Lidé při konfrontaci před společností uvádějí, že dítě milují, ale jen proto, aby zastřeli fakt, že dítě je již skoro vůbec nenaplňuje a nejraději by se ho zbavili, což i někteří dělají. Je spousta rodičů, kteří na základě postupné ztráty osobního nebo vnitřního naplnění, chcete-li, již nemají o své dítě takový zájem, jako tomu bylo na počátku. Tento faktor funguje u většiny z nás. Čím je dítě dospělejší a samostatnější (myšleno samotné osamostatnění dítěte od rodičů), tím se pocitová složka materialismu pozvolna vytrácí, vytrácí se i samotné uspokojování osobních potřeb a libida. Zůstane forma materialismu v té nejnižší možné míře. Pro příklad uvedu:

   Postavíte firmu, která se po 18 -ti letech dostane do existenčních problémů, a protože je firma jako Vaše dítě, tak činíte vše proto, aby firma zůstala při životě. Vezmete investora, který firmu koupí a pro blaho a funkčnost firmy se jí vzdáte, ale vždy budete ten otec myšlenky a ten, který firmu založil, byť již nejste schopni firmu ovládat. Existuje několik variant reakce rodičů na vlastní dítě, ale veškeré myšlenkové toky vždy vycházejí z materialismu a vlastní sobeckosti. I já jsem sobec a nedovedu si představit, že bych o své vlastní děti přišel, že by je vychovával někdo cizí, nebo hůř, na co ani nechci pomyslet. A kdybych o své děti měl přijít, tak bych to asi nepřežil, protože si život bez nich ani nedovedu představit, protože tím, že v mém vědomí a podvědomí existují, naplňují mé osobní potřeby v maximální možné míře, čímž doplňují a nahrazují některé nedostatky partnerského vztahu. I já se na základě společenské šablony (zaběhlého systému) musím smířit s faktem, že to, co bych nikomu jinému dnes nesvěřil, tak budu muset přijmout jako fakt. Den, kdy si dcera najde přítele, nebo den, kdy syn si najde přítelkyni. Vědomí, že existují, jsou a mají se dobře, je mým životním motorem. O tomto stavu bychom mohli říci, že se jedná o otcovskou či mateřskou lásku, ale v reálu se jedná o materialismus a sobeckost, protože vědomý pocit, že mé části já (dítěti), se daří dobře, mě vnitřně naplňuje a plnohodnotně uspokojuje.

   Další faktor je postupné odbourávání osobních potřeb naplnění dítětem. Tento faktor funguje všude a u všeho. Dítě není výjimkou. Když je dítě malé, tak mě naplňuje extrémně moc. Je nevinné a není schopno se samo o sebe postarat. Jenže čím více dítě dospívá, tím více se onen původní pocit vkládá do podvědomí, a tedy já vím a uvědomuji si, že moji pomoc už tolik nepotřebuje a mám tendenci dítě směrovat k samostatnosti. Zavaž si ty tkaničky, vždyť to už umíš, oblíkni se, nalej si pití apod. Tímto vyvstávají mezi dítětem a mojí osobou negativa, které se projevují ve vzteku, brekotu a jiných, čímž dítě argumentuje, že toto neumí a matka nebo otec vždy argumentují, že umí, protože to sami vizuálně viděli. Problém je v dětech, ale jinak než si myslíte. Jestliže se od malička o dítě staráme, tak dítě automaticky jiný stav nebo trend, chcete-li, než že rodiče za ně vše udělají, ani neznají.

   Představte si, že jste velmi majetní a máte na veškerou domácí činnost služebnictvo. Najednou po dvaceti letech o vše přijdete a budete si muset vše dělat sami. Ten pocit, že na vše někoho máte, že všichni za Vás všechno udělají tak, jak Vy potřebujete, Vám začne ihned chybět a budete se snažit vše vrátit do původních hodnot. Je to Váš standard, je to Vaše uspokojování osobního libida. Kdybyste tento stav neznali, tak Vám to nevadí, ale dítě je to samé. Od malička si ho hýčkáte a pipláte, vše za něj činíte, protože samo nemůže. Jenže mozek dítěte je rychlejší než motorické schopnosti, takže je jasné, že si tuto skutečnost začne uvědomovat dříve, než začne chodit. Tím, že se snažíme, aby naše děti byly samostatnější a samostatnější, tak je automaticky taháme do horšího životního standardu, než ve kterém díky nám byly. Dítě se snaží při svých momentálních možnostech si udržet standard, který má, protože dělat si vše samo, je něco, co je horší, než když to něco udělají za něj druzí. Je to naše pudová záležitost, kterou nejsme schopni pochopit, nebo lépe řečeno uvědomit si ani v dospělosti. Nyní již ano. Ale dál. Tím, že dítě neustálým opakováním nutíme nebo vedeme, chcete-li, k soběstačnosti, přičemž vše v náš prospěch dotváří i společenská šablona, kterou je například školka, kde dítě samo vidí, že jiní to, co samo neumí, nebo nechce činit, bez problému umí, nebo zvládají, tak se automaticky šponuje k dokonalosti, protože vlastní uspokojovací prostředky jakéhosi zažitého životního standardu předčí osobní kreativní složka materialismu, umět více než ti druzí. (To je příbuzné, mít více než ti druzí, mít se lépe než ti druzí apod.). Mohli bychom tento zvrat v chování dítěte nazvat i jako jakousi kompenzaci za prohraný boj s rodiči, boj o návrat do lepšího životního standardu. Toto téma je na velmi dlouho a jedna kniha by nestačila, ale doufám, že jste z názorného příkladu pochopili, že lidské pudové potřeby jsou jasným klíčem ke každému člověku.

   Lidská pudová sobeckost, tedy uspokojování osobních potřeb, je úzce spjata nejen s osobním chtíčem, něco mít, něco vlastnit, něco prožívat, něco cítit a ochutnat, ale i se zvyšováním životního standardu, a žebříčkem hodnot, který nám opětovně udává naše společenská šablona, naše sociální začlenění apod. Od tohoto se odvíjí spousta rozdílných chování a pocitových reakcí každého člověka. Někoho uspokojují negativní činnosti, které jsou záporně brány podle společenské šablony veřejného mínění. Jsou to například: adrenalin při znásilnění ženy, loupež, žhářství apod. Jiného uspokojují pozitivní činnosti, které jsou kladně brány podle společenské šablony veřejného mínění. A to jsou například: pomoc lidem v nouzi, filantropie dárcovství, organizování her pro děti apod. Jak pozitivní, tak negativní činnosti lidí samotné lidi vnitřně uspokojují a naplňují jejich osobní libida. Protože kdyby je to vnitřně nenaplňovalo a neuspokojovalo, tak to ani nebudou dělat. Tedy pokud si uvědomíme, že člověk je sobec, a vše se točí okolo člověka a uspokojení jeho osobního libida, tak zjistíme, že nastal konec nesmyslných rozchodů apod. Již víme, na co se zaměřit, což je důležité. Ale není to všechno. Jak již bylo řečeno, láska není onen zárodek citu, je to výsledek jakési blaženosti, naplnění, případně uspokojení, chcete-li, na základě kladně prožité zkušenosti, kterou se díky neustálému porovnávání snažíme posouvat do vyššího a náročnějšího stádia (zvyšování nároku = = jakási odnož zvyšování životního standardu, kterou nazvěme zvyšování osobního standardu), kterému podle společenské šablony říkáme, žebříček hodnot.

Pochopili jste plně výše obsažená fakta? Uspořádali jste si správně myšlenky? Pro správné pochopení nesmíte rozporovat tyto fakta, nebo hledat protiargumenty. To jsme učinili za Vás, a proto se s výše uvedeným plně ztotožněte. Zamezte chaosu ve své hlavě.

Pokud jste výše uvedené informace plně nepochopili, doporučujeme vám zakoupit si knihu Podnikatel Vs. Podvodník. Lepší, sofistikovanou kuchařku na odhalení vlastních nepravd, které udržujete ve vaší hlavě, nenaleznete. Nezapomeňte, že nám byla spousta zkreslených informací od malička servírována našimi rodiči jako pravda pravdoucí, kteří taktéž tyto mylné informace nabyli od vlastních rodičů, přátel, známých a celkově od společenského naučného a mediálním systému. A věřte, že kniha vám nabídne daleko více propracovaných informací, než ve zkratce nabízí tento web.

Team EveryOne "Chaos in my head"

Rychlé menu